my ideas

Oasis-Wonderwall

25. january 2014 at 12:28 | yuu.
vždy když usínám, přemýšlím jaké by to bylo mít tě vedle sebe, ležet a jen se dívat na tvoji klidnou spící tvář. poslouchat pravidelné nádechy a výdechy spolu s kapkami deště, které dopadají na okenní římsu. perfektní. ležet ve tvém objetí, cítit tvé ruce kolem mě. je to tak uklidňující. a přeji si, aby tohle krátké nekonečno nikdy neskončilo, abychom byli spolu navždy. ale. potom otevřu oči.
podívám se vedle sebe, hledám tu tvář, snažím se zaslechnout dech někoho jiného, než jen mého. kde jsi? kde? nemůžu tě nikde najít, nevidím a neslyším tě. proč? ta chvíle nekonečně zmizela a já tu jsem zase sama, bez tebe. křičím slova, která ti nakazují, aby jsi se vrátil zpět ke mně, jenže ty je neslyšíš. a tak křičím dál, do chvíle, kdy můj hlas ztrácí sílu. nejde slyšet. oči se plní slanými slzami, které se jedna za druhou kutálí po tváři. vzlykám, brečím a nakonec lapám po dechu, nemůžu, nemůžu se nadechnout, slzy vysychají a jediné, na co se tělo zaměřuje je dech. je tu někdo? kdo mě zachrání? nikdo tu není. ztrácím vůli žít, už nechci. přemítám si ve svém vědomí svůj život, vzpomínám si na každý okamžik a najednou. dýchám.
ani se neopovažuj někdy v životě říct, že jsi nikomu neublížil. protože tou nocí jsi mě zabil. protože každou noc mě zabíjíš znovu a znovu. zlomené srdce se dál láme na menší a menší kousky. kousek po kousku pak zmizí, ztrátí se až nakonec zmizí. tělo bez duše, prázdná schránka, procházejíc se po světě.
jenže to nejhorší, co tam je, že já ti ublížila první. nelíbí se mi to, ne, nemůžu. a tohle je trest, který jsem si zasloužila. jak? jak jsem to minule dokázala? a dokážu přežít i tentokrát?
proč se mění psychická bolest na fyzickou? mám pocit, že se blíží den, kdy už neotevřu oči.
nikdy nebudu stačit, nikdy. vždycky ta druhá, nikdy nebudu dost dobrá. a tím moje nenávist ke mně, se neskutečně zvýšila. nikdy, nikdy jsem si nemyslela, že se dokážu nenávidět. zmýlila jsem se. není na mě nic úžasného ...
mám pocit, že umírám. a každým dnem jsem k smrti blíž a blíž. skončila jsem.
a proč necháváme své zázraky zmizet?

memories don't fade away.

8. august 2013 at 15:55 | yuu.
nebyla mi ani tak docela zima jako vedro.byl prosincový den, ovšem nesněžilo, spíš si myslím, že pršelo.obloha byla potažená šedými mraky.bylo už pozdě a já bych tam nestihla být včas, ani kdybych vyběhla v černých teplácích a tričku, ale musela jsem se převléct.přece je to významný den, alespoň pro mě.nakonec jsem se rozhodla pro tmavě modré džíny, černobílé tričko s polodlouhými rukávy a černou bundou.na nohou jsem měla boty značky nike.vypadal jsem vtipně, jako nějaký skřítek.popadla jsem tašku a vyběhla z domu.bylo to po dlouhé době, kdy jsem šla na nádraží.moc jsem si nepamatovala cestu a tak jsem přišla později, než jsem plánovala.když jsem vešla nebyl nikde k nalezení, nemohla jsem ho najít a znervózněla jsem.rozhlížela jsem se, jestli ho najdu, když jsem najednou uviděla chlapce v černé bundě s černými vlasy a modro-šedo-černým batohem.vycházel před nádraží.nevěděla jsem, jestli je to on či ne, a tak jsem za ním opatrně šla.byl to on.otevřela jsem dveře a padla mu do náruče.
a poprvé za celou tu dobu jsem ucítila jeho vůní.
a poprvé za celou tu dobu mě někdo obejmul tak, jak jsem si to přála.
nic není perfektní, alespoň se to tak říká, jenže pro mě byl ten okamžik perfektní.přála bych si, aby ta chvíle trvala navždy, protože ona byla perfektní.dokonalá.úžasná.a na malou chvíli jsem se cítila opravdu šťastná, jako kdyby na světe neexistoval nikdo a nic, díky komu bych byla šťastnější.jako když pro leprikona znamená štěstí kotlík plný zlata, tak stejně i on byl ten kotlík zlata.
jako kdyby miliony zářících hvězd na nebi mi vyplnily moje přání.
ovšem, to jsem si jenom myslela, byl to jenom dojem, myšlenka, nevědomost, ve které se skrývalo to štěstí.věci šly špatným směrem, hvězd na nebi ubývalo a nekonečno se začalo zmenšovat.to krátké nekonečno, které jsme si prožili.
jak bych to jenom mohla popsat.dejme tomu, že jste se nikdy moc nezajímaly o hvězdy, prostě jste se na ně dívali, ale nedokázali rozeznat a najít nějaké souhvězdí.prostě jste je jen viděli.stejně jako ostatní viděli nás, ale neviděli tu bolest vevnitř.nebylo to tak perfektní, jak si ostatní mysleli.zmizelo to.
když máte nehodu, jste při vědomí, tak se vás v nemocnici ptají, ať popíšete svoji bolest ve stupnici 0-10.
když se vás zeptám, jestli bolí víc přijít o osobu navždy, nebo přijít o ni ne tak docela.ne, blbost.už tu není.je to jako kdyby umřel.umřel jenom pro vás.pro nikoho jiného.je to úplně stejné.žijete se svědomím, že už tu není.ale přece.. on tu je.ale né s vámi.
je to stejné, jako kdyby umřel.
a ono to bolí stejně.
a bolet bude.
so don't fall in love, it's just too much to lose :)

SO CRY ME A FUCKING RIVER.

13. may 2012 at 2:07 | yuu.
ach jo.
ta chvíle, kdy brečíte do 2 do rána.
znáte ten pocit, kdy si připadáte sami? .. sometimes o tom přemýšlím. co když to není pocit, co když je to pravda?
proč se vlastně chovám tak, jak se chovám? nevím.. možná, že chci přitáhnout pozornost, možná chci poznat někoho nového nebo si chci nalhávat svoje pocity?
všichni 'kamarádi' ze základy mi lhali. až ve chvíli, kdy jsem přešla na gympl, jsem pochopila, že to nikdy nebyli moji kamarádi. byla to jenom maska. každý si v něčem vymýšlí. i lidé, o kterých si myslím, že je znám. nikdo ke mně není upřímnej. hodně jsem nad tím uvažovala a došla jsem k závěru, že nemám nikoho, kdo by byl ke mně upřímenej. já takovou osobu vlastně ani nikdy neměla. do doby, kdy jsem se začala bavit s ním. věděla jsem, že jedině on ke mně bude upřímnej a taky, že mě vyslechne a pomůže mi. není to tím, že bych žárlila, ale našel si holku se kterou je a já se bojím, že budu zase sama, že ho ztratím a budu zase sama jako předtím. můj optimismus byl vždycky na bodě mrazu.
připadám si jako opuštěnej lední méďa uprostřed velké ledové kře.
chtěla bych někoho, kdo mi porozumí. chvíli jsem měla pocit, že někoho takového mám, ale já ho nechala jít.. já jsem se na něj prostě vykašlala, kvůli někomu jinému.. proč.. vím, že ho to strašně bolelo, ale mě to bylo jedno.. já s Paťou z něho měla ještě legraci. po pár dnech jsem si ale uvědomila, že jsem s tím nesprávným. že jsem s někým, kdo mi nerozumí a pak mi začal chybět. on už byl ale šťastný s někým jiným.. a já zase přišla o někoho, koho jsem tolik milovala.. vím, že bych ty časy nechtěla vrátit zpět a vím, že zaobírat se minulostí je zbytečné.

touha.

6. may 2012 at 16:56 | yuu.
ne, nejsem pesimista.
přemýšlím jenom o životě, o tom, jaké by to bylo narodit se někde jinde. mít jinou rodinu,najít pravé přátele. větší rozhled do společnosti. Nejsem jako všechny holky v mém věku. nebrečím kvůli klukovi, který mě nechce. nevěřím na lásku na první pohled a nezajímají mě žádné "letní lásky". nestresuju se tím, že nemám peníze na nové šminky,nebo že nemám žádný oblečení a už vůbec neřvu po rodičích, aby mi ho koupili. jediné co chci, je trochu větší volnost. co tím myslím? myslím tím, volnost najít si přátele, chodit s nimi na kafčo a poflakovat se ve městě nebo v přírodě, ale o tom mohu jenom snít. to se nestane. stejnětak, jako dívky, které věří na hloupou letní lásku, která nevydrží déle než 2 měsíce. je to hloupost.
ve třídě-celkově i v celé škole si připadám sama. čas od času mě někdo pozve na oslavu narozenin, nebo na nějakou párty. ráda bych jim odpověděla, že přijdu s radostí, ale vím, že by mi to rodiče nedovolili. heh, je to ironické. jediné přání a rodiče mi ho nesplní. Děcka ze školy o mně říkají, že jsem podivná holka. tichá, tajemná a další divný kecy. jsem jiná. prostě.. jsem samotářka.. byla jsem a budu. den ztrávím s knihou a kafem, nebo čajem. je to můj jediný únik od reality.
taky se vám stává, že předtím než usnete, přemýšlíte nad životem a slzy vám padají do polštáře? ten pocit samoty, méněcennosti.. je.. frustrující. vidět ty šťastné obličeje kolem.. to štěstí, které vás nikdy nepotká. nejraději bych těm všem přála smrt. a ti ostatní? ti, co se trápí kvůli lásce? proč. proč se trápit kvůli nějakému abstraktnímu pocitu, když mají přátele. proč se lidé hádají kvůli pitomostem, měli by být rádi, že jsou tady pro sebe. život je pomíjivej a vy si ho ničíte. heh, stejnětak já. to je jedno. všechno je jedno..

hrací skříň..

5. may 2012 at 20:44 | yuu.
tichá melodie hrací skříňky se nesla po temné chodbě..
dnešek měl být vyjímečný. měla jsem mít narozeniny. po 6 měsících měl přijet můj otec ze zahraničí a dát mi dárek. maminka mi měla udělat mé nejoblíbenější jídlo. ještě dnes odpoledne jsme spolu byly na trhu... ještě před 15 minutami bylo vše, tak jak má být a teď? o všechno jsem přišla. přede mnou jsou hořící trosky domu, kde leží moji zavraždění rodiče. proč. co se stalo? ,,Matko, otče.. prosím.."
v jednu chvíli jsem ztratila vše, co mi bylo důležité. od toho okamžiku má můj život jediný smysl. a to najít vraha mých rodičů. po 5 letech se na toto místo vracím spolu s novým komorníkem, Tatsuyou. zrekonstruujeme vyhořelé sídlo do posledního škrábance na stropu. vše bude dokonalé. a až nadejde čas, vykonám svoji pomstu. do té doby mi bude Tatsuya mečem i štítem,slib o důvěře mezi námi, o věrnosti až do mé smrti.
____________________________________________________
jmenuji se Ayame, je mi 13 let. já a moji rodiče jsme žili v Londýně. matka i otec byli významní obchodníci, vlastnili největší cukrářství a hračkářství v celé Evropě. mnoho lidí mělo důvod je nenávidět. a taky se jich zbavit. mým plánem je upoutat na sebe co největší pozornost-kupování známých firem, chození na večírky a tak dále. čím větší pozornost, tím větší šance vylákat vraha, který zabil matku a otce. jednoduše řečeno, stanu se volavkou.

pokračování příště. nebo to nechávám zase na vaší fantazii,haaaaa.
má neskutečná lenost něco vymyslet. ne, neodpovídám na komentáře, jsem na to líná.
jdu odpovědět na komentáře. :3

Vampire?

1. may 2012 at 12:10 | yuu.
Zero? Sbohem.
Moje nejstarší a jediná vzpomínka začíná ve sněhové bouří uprostřed lesa. Tehdy mi bylo 5 let. Potkala jsem tam pána, byl elegantně oblečený. Šel směrem ke mně a usmál se. Ukázal špičáky a jedním pohybem se ocitl vedle mě. Pošeptal mi, že dnes večer budu jeho zákusek. Otočila jsem se směrem k němu a uviděla jeho rudé žhnoucí oči. Upír? V jednu chvíli se toho stalo hrozně moc. Ten upír, co si mě chtěl dát jako zákusek ležel zkrvavený ve sněhu a nad ním stál chlapec. Měl hnědé vlasy, dlouhý šedý kabát, ale stejné rudé oči. Nemohlo mu být více než 15 let. Zeptala jsem se toho cizince v kabátu, jestli mě chce zabít. Podíval se na mě a omluvil se mi. Omdlela jsem.
Jmenuji se Yuuki a jsem adoptovanou dcerou ředitele Crosse, který přijal do své rodiny sirotka jménem Zero Kiryuu. Můj nevlastní otec má svoji vlastní akademii-Crossova Akademie, kde je Noční a Denní třída. V Noční třídě je 25 upírů a v Denní třídě je 50 smrtelníků a já se Zerem patřila mezi ně. My dva jsme měli za úkol v noci hlídat Noční třídu,aby nenapadla Denní. Mezi těmi upíry byl i můj zachránce z lesa. Jmenoval se Kaname Kuran.A já do něj byla zamilovaná.
________________________
Pokračování příště.
Nebo taky ne.
P.S.: Yuuki je sestra Kanameho, tak si vymyslete vlastní příběh o tom, jak to dopadne O:)

My little story.

26. april 2012 at 17:48 | yuu.
Kdybyste měli tu možnost.. vybrat si nějakou superschopnost, která by to byla?
Čtení myšlenek? Schopnost vrátit čas? Zastavovat čas? Stát se neviditelným? Být nesmrtelným?

Říkejte mi C.C.* pro vaši smůlu, neznám své pravé jméno. Za celé ty roky, co žiji jsem kolem sebe viděla jenom nenávist, zrady, závist ostatních lidí a válku. Ale nikdy jsem nepoznala pravou lásku. Proč? Kdysi dávno, před 135 lety byla v mé zemi válka. Británie bojovala proti Francii a zvítězila. Ovšem zanechala tady velkou spoušť. Všude byl hladomor, lidé se nenáviděli a děti jako já, přicházeli o všechny své příbuzné. Stávali se z nás sirotci bez domova, bez rodičů.
Nikdo mě nikdy nemiloval, nejevil o mně zájem. Má existence byla zbytečná. Prošla jsem mnoho vesnic, ale nikdo mi nepomohl a nedal najíst. Až jednou, když už jsem si myslela, že zemřu, jsem přišla ke kostelu. Otevřela jsem tlusté dřevěné dveře a uviděla tam mladou jeptišku. Modlila se. Po chvíli vstala, otočila se směrem ke mně a usmála se. Bylo to po několika letech, co jsem viděla úsměv. Upřímný úsměv. A v tu chvíli jsem věděla, že jediný komu mohu důvěřovat je ona. Přišla ke mně blíž a zeptala se: ,,Copak tady děláš? Co se ti stalo, dítě?" samozřejmě jsem ji asi musela vyděsit. Zelené vlasy a oči,plus otrhané a špinavé cáry oblečení. Když jsem neodpovídala, podívala se mi do očí a zeptala se, jestli chci být milována. Odpověděla jsem ANO. V tu chvíli mnou projel šok, viděla jsem miliony lidí s červeným symbolem na čele,války a.. najednou jsem uslyšela její hlas, který mi říkal, že musím uzavřít dohodu. Samozřejmě, bylo mi 6 let a já na všechno kývla. Od toho dne mě lidé milovali, dávali mi najíst a pečovali o mně. Když mi bylo 17 let, nemohla jsem už rozeznat pravou lásku od té falešné. Má schopnost být milována nešla vypnout.

Tato a další schopnosti fungují na základě očí, kdy ji aktivujete a vydáte rozkaz. V mém případě rozkaz zněl, ať jsem milována. Častým užíváním se stane tato moc nekontrolovatelná a vy ji už nikdy nedokážete vypnout.

Nakonec jsem šla za ní, za tou jeptiškou jménem... Elisabeth? Řekla jsem jí všechno o té schopnosti, že ji už nechci. Otočila se na mě a začala se šíleně smát, jako nějaká psychopatka. Začala tam řvát. Bohužel jsem slyšela jenom 1 větu. ,, Jenom jsem tě využívala, ty hlupačko! " a.. probodla mě dýkou. Nevím kolik dní nebo týdnů jsem byla v bezvědomí. Když jsem se probudila, na mém těle nebyla žádná bodná rána. Postavila jsem se a podívala se na podlahu. Tam ležela vychrtlá stará babička a já v ní poznala Elisabeth, která mě podvedla. V tu chvíli jsem vše pochopila.
Celá ta smlouva se odvíjela kolem nesmrtelnosti a schopnosti. Ona jenom čekala na den, až mě unaví má schopnost být milována. Vzala si tu schopnost zpátky a mně dala nesmrtelnost.
Nesnáším to. Nesnáším samu sebe, za to, že jsem nesmrtelná. Sledování válek, nenávisti, bolesti ... vidět tok času a hledat osobu, která by dodržela tu smlouvu. A tak budu dál sama kráčet svým životem. Do chvíle, kdy on vyroste a bude schopen dodržet slovo. Slovo o nesmrtelnosti.

*C.C. [:Šijicu]

AŽ..

24. april 2012 at 12:51 | yuu.
Podivné kolik lidé odsouvá svůj život do pomyslné říše zvané AŽ. Jako by bylo život možno odsunout .Ale možná je někdy dobré si říkat,že všechno bude jinak,až se bude psát rok 2034. Často se ptám jaký je dnešní svět? Když se rozhlédneme kolem sebe všimneme si, že dnešní svět je neuvěřitelně uspěchaný. Nabízí obrovské množství rozvoje- od společnosti,vědy,techniky a mnoho dalších odvětví,které pospíchají stále kupředu.
Jak tedy bude vypadat svět v roce 2034? Vždyť už teď vidíme nenávist, hospodářskou a ekonomickou krizi, mocnější lidé využívající svoje postavení k většinou špatným skutkům nebo bezohlednost, jak mladších tak i starších lidí. Dostupné drogy a alkohol.Na ulicích potkáváme 12-ti, 13-ti leté děti s cigaretou v ústech,mnohdy i mladší děti, které jsou již "zkažené". Změní se výrazně postupem času společnost?
Za těch 22 let, se můj pohled na svět určitě změní. Teď jsem obyčejný pubreťák, který nebere věci vážně, ale kdo ví, co se stane během těch pár let. Budou existovat klony lidí? Získají nadvládu roboti,nad celýmm lidstvem? Bude tu vůdce, který bude vládnout celému světu? Objeví se nové síly? ..Kdo ví. Zatím je moc brzy na to, abych přemýšlel o tak vzdálené budoucnosti. Raději se vrátím do reality a budoucnost nechám na osudu.
 
 

Advertisement